sobota 17. února 2018

Do Berlína za pár korun

** Tenhle text vznikl jako závěrečná práce na předmět Vědecká a cestopisná žurnalistika **

Je úterý 7. listopadu 2017 něco málo po šesté hodině ráno. Společně s mým kamarádem Lukášem pomalu procházím ospalým a špinavým autobusovým nádražím na pražském Florenci, abychom po krátkém tápání trefili správné nástupiště. Naším cílem je Berlín.

Už dlouho jsem se sem chtěl podívat, nicméně znáte to, buď nebyl čas nebo peníze. Teď se ovšem naskytla možnost koupit jízdenku za krásných 390 Kč za dva lidi. Moc jsem se nerozmýšlel a jednu si koupil. A protože jsem neměl s kým jet, přidal se Lukáš. Určitě se tedy vyplatí sledovat akce na internetu. Jízdenky do Berlína z pravidla nestojí moc, ale proč platit více, než je nezbytně nutné. Průměrně za jednu cestu zaplatíte něco okolo 600 Kč, leckdy se ceny pohybují i okolo čtyř stovek, nicméně dá se jet i za dvě, což je zhruba srovnatelné, jako koupit si jízdenku do Brna.

Vzhůru do Berlína


Nakonec jsme náš žlutý autobus úspěšně našli. Usedáme do pohodlných sedadel a vyrážíme vstříc německé metropoli. Pokud nejedete autobusem ve špičce, dá se do Berlína pohodlně dostat za čtyři a půl hodiny. Okolo jedenácté jsme tedy na místě, přesněji na autobusovém nádraží ZOB aum Funkturm, které se sice nenachází přímo v centru, ale je to odsud jen pár kroků na metro. Stačí od nádraží vyrazit směrem doleva kolem benzínové stanice. Pak už stačí pokračovat stále rovně a vchod do stanice Hbf Kaiserdamn nemůžete minout. Berlínská hromadná doprava vypadá na první pohled možná zbytečně složitě, ale jakmile se naučíte několik základních pojmů, není problém se dostat v podstatě kamkoliv. Podzemní vlaky, kterým v Praze říkáme metro se označují jako U-Bahn, na povrchu pak jezdí nadzemka S-Bahn a to celé ještě doplňuje bohatá síť autobusů, tramvají a lodí. Nám ale bude bohatě stačit právě S-Bahn a U-Bahn. Pokud budete po Berlíně alespoň trochu cestovat, rozhodně se vyplatí koupit si denní kupón pro zóny AB za 7 euro. Lístek ovšem neplatí 24 hodin, nýbrž vyprší vždy ve 3 hodiny následující ráno. Rozhodně se nevyplatí jezdit načerno, během necelých dvou dnů, které jsme v Berlíně strávili, jsme hned dvakrát potkali revizory a pokuty jsou opravdu vysoké (kolem 50 euro).



Jakmile máme oba lístky, nastupujeme do U-Bahnu směrem do centra. Berlínské metro je už svým vzhledem zcela odlišné od toho pražského. Zatímco v Praze máme metro moskevského typu s eskalátory, vysokými stropy a rozlehlými vestibuly, Berlínské metro je plné úzkých vykachlíčkovaných chodeb s nízkými stropy, schodišť a jasně žlutých vlaků, že to občas skoro vypadá, že jste se ztratili v jedné velké koupelně. Vystupujeme na stanici Zoologischer Garten, kterou už možná znáte z jedné knihy. Zatímco očekávám průmyslovou zástavbu a paneláky, jakmile vylezeme na povrch, tak se nestačím divit. Plno nových budov, které doplňují starší činžáky a nad hlavou projíždějící nadzemka, až jsme skoro dostali pocit, že jsme kdesi na Manhattanu a ne v Berlíně. Zároveň dostáváme hlad a tak objevujeme obchod, který je jen kousek od východu z metra. Pokud chcete v Berlíně ušetřit tak jako my, rozhodně se vyplatí si kupovat jídlo v supermarketech. Ceny jídla jsou srovnatelné s těmi našimi, takže neutratíte o mnoho více než doma. Sendvič za euro a pár centů sice nenadchne, ale svůj účel splní a my můžeme pokračovat dál. Láká nás nadzemka, takže vystoupáme schody na linku S-bahn na stanici Zoologischer Garten a spontánně vystupujeme už na další stanici Tiergarten, kde nás zaujal výhled na město. Sestoupáme dolů do ulic a já zjišťuji, že tahle stanice se jmenuje podle obrovského městského parku přes ulici. Zároveň je to i druhý největší park v Berlíně a třetí největší park v Německu, ale to zjišťuji až doma. Nicméně stačilo se kouknout na mapu, abychom zjistili, že se tímto parkem dá projít až do centra, což taky uděláme.


Hluboko do kapsy


Nejlepší plán je někdy zkrátka žádný plán. Dokonce cestou objevíme i obrovský Vítězný sloup, který se tyčí uprostřed rušné křižovatky směrem do centra. Dostat se k němu je poměrně umění, ale stačí párkrát přejít silnici a dostanete se až do podchodu, kterým se dá projít k památníku. Tady potkáváme dvojici zhruba patnáctiletých snědých děvčat, které se nám lámanou angličtinou snaží říct o peněžitou podporu na výstavbu mezinárodního centra pro sluchově postižené a cpou nám záznamové archy, do kterých se máme podepsat a napsat částku, kterou jim přispějeme. Já slečně s jemným knírkem sděluji, že mám u sebe akorát kreditní kartu, takže ji nic nedám. Lukáš pohotově do kolonky „donation“ píše nulu a svůj podpis a zprvu milé slečny se s námi loučí větou „Fuck you“. Na podobné podvodníky je třeba si dát pozor, ale jelikož se už nějakou dobu pohybuji po Praze, není mi tenhle způsob brigády úplně cizí. Na památník se dá i vylézt za 3 eura, ale výhled na hlavní silnici ohraničenou zeleným parkem za to podle mě nestojí, takže odcházíme dál směrem do centra.



Konečně v centru


Netrvá dlouho a skutečně se dostáváme hned k několika berlínským ikonám. Nejdříve si procházíme naprosto skvělý památník obětem Holocaustu, ze kterého ta bezmoc přímo čiší. Dále procházíme Braniborskou bránou a objevujeme hloučky lidí, kolem nichž jsou rozestavěné tanky a náklaďáky s lidmi oblečenými do ruských uniforem včetně všudypřítomných srpů a kladiv. Od někoho z davu dostávám letáček v angličtině, abych si zde přečetl, že se jedná o oslavu uplynutí sto let od Velké říjnové revoluce v roce 1917. Nepřekvapuje mě, že mezi stranami, které této akci vyjádřili podporu je i český Komunistický svaz mládeže. Jelikož ale ani jeden nerozumíme co se tu vlastně pořádně děje, pokračujeme směrem k budově Říšského sněmu, která rozhodně stojí za návštěvu.

Nejenže po jejích schodech chodil i sám Hitler, ale tahle novorenesanční budova působí jako zjevení uprostřed moderní zástavby a rozsáhlého zeleného parku. Je až s podivem, že dovnitř se dá dostat zcela zadarmo. Jediné co k tomu potřebujete je trochu času a internet. Na internetových stránkách Říšského sněmu si pomocí několika kliků myši můžete zarezervovat prohlídku zcela zdarma, což jsem také udělal. Prohlídka budovy však byla již zcela obsazená, můžete se ale dostat do nádherné skleněné kopule na samotném vrcholu budovy, odkud je perfektní výhled na celé město. Počítejte však s nátlakem turistů, rezervaci je proto dobré udělat alespoň den dva předem.


Jelikož jsme oba už poměrně utahaní a na zádech pořád taháme sice lehké, ale stále batohy, naskakujeme do nejbližšího metra a jedeme až na stanici, odkud se máme pohodlně dostat až k našemu ubytování. Na Booking.com jsem pár dní před odjezdem vybral skvěle hodnocený a levný hostel EastSeven, který se nachází jen pár stanic od centra. Za pokoj pro dva tak platíme rovných 40 euro (něco kolem 1100 Kč v té době). Pokoje jsou čisté, moderní a nechybí ani připojení na internet. Pokud byste však cestovali sami, dá se ještě více ušetřit a vzít smíšený hromadný pokoj, kde sice budete spát na palandách jako na táboře, ale zase si užijete spousty srandy a dá se zde přespat už za cca 400 Kč za noc. Ubytování je obecně po celém Berlíně velmi drahé a tenhle hostel je jedna z mála variant, jak za málo peněz dostat hodně muziky. Po ubytování se doptáváme na recepci po nějakém obchodu, kde bychom si mohli nakoupit. Jen pár kroků odtud je nám dobře známý řetězec Lidl, kde si kupujeme pár piv a svačinu na zítra, abychom mohli vyrazit do nočního města.

Do východního Berlína za tmy


Večeři si kupujeme v posprejované hipster čtvrti nedaleko našeho hostelu v jednom ze stánků s kebabem. Těch je tu na každém rohu hned několik. Aby také ne, kebab sem přivezli turečtí přistěhovalci a těší se zde velké oblibě. Za čtyři eura tak dostáváme něco, co se s kebabem co si dáte u nás, nedá moc srovnávat. Turci si totiž nakládají maso sami a do pšeničných placek tak krom zeleniny a omáček dávají i grilovanou zeleninu a pečené brambory, což tady vidím vůbec poprvé a s plným žaludkem pokračujeme až do centra východního Berlína, na Alexander Platz. Pokud sem pojedete alespoň na dva dny, rozhodně si zajděte do Berlína za tmy, ztraťte se v něm.


Alexander Platz coby hlavní náměstí východního Německa nám v noci s osvětlenou televizní věží doslova vyráží dech. Ten vyráží i cena za vstup nahoru, která se pohybuje okolo 15 euro, takže záleží, zda na to máte. My ne a tak pokračujeme dál směrem na nadzemku. Chceme z nočního města vidět co nejvíc a říkáme si, že nejlepší způsob jak ho vidět je z nadzemky. Pozorujeme noční město z vagónu vlaku a plánujeme, že vystoupíme na Potsdamer Platz, odkud se vrátíme na hotel. Chvilku trvá, než nám dojde, že ukazatel směr Potsdam není zkráceninou Potsdamer Platzu, nýbrž ukazatel do města Potsdam zhruba 30 km od Berlína, kam také skoro dojedeme. Přání trochu se projet vlakem při měsíčku jsme si tedy splnili a potupně nastupujeme do vlaku zpátky do Berlína. Tam nás čeká už jen návrat na pokoj.

Druhý den na sedmou večer už odjíždíme, nepřeháním to tedy s plánováním. Ráno nikam nespěcháme a spíše se poflakujeme městem. Kupujeme si další denní permanentku na MHD a na oběd vyrážíme do vyhlášeného kebab stánku Mustafa's Gemüse Kebap ve čtvrti Kreuzberg nedaleka stanice Mehringdamn. Čekáme hodinovou frontu, jak slibují všechny internetové recenze, ale na patrně nejlepší berlínský kebab čekáme zhruba jen deset minut. Klasický kebab zde koupíte za 3,5 eura a cesta sem se rozhodně vyplatí. Takhle čerstvou zeleninu pravděpodobně nikde jinde nedostanete.

Podél berlínské zdi


Poslední místo, které ještě chceme stihnout, je berlínská zeď. Nebo spíše to, co z ní zbylo. Tenhle zbytek jménem East Side Gallery se táhne podél berlínské náplavky kousek od stanice Postbanhof. Měří zhruba kilometr a je pomalovaná všemi těmi známými motivy, které všichni známe z mnoha fotek. Daleko více nás ale zaujala druhá strana zdi, na níž byly vylepené silné příběhy lidí, kterým rozdělený Berlín ovlivnil život.

Když projdete až na samý konec, dostanete výhled na typický znak města – na most Oberbaumbrücke přes řeku Sprévu, po němž se prohání žlutá nadzemka. A tady končí i naše cesta, protože nasedáme do nadzemky a pomalu se vracíme na autobusové nádraží ZOB aum Funkturm, kde si na nádraží kupujeme menší svačinu a čekáme na náš autobus zpátky do Prahy.



Pokud přemýšlíte o tom, že byste se chtěli do Berlína podívat, rozhodně to udělejte. To město je skvělé, živé a moderní. Není to jen pár budov v centru a Braniborská brána. Naopak, Berlín nás stále překvapoval. Stačí jen odbočit z hlavních ulic a užívat si jeho rozmanitost. A pokud si nepotrpíte na luxus, lze toho vidět více než dost za cenu, že si dvakrát odpustíte delší výlet do hospody.

středa 9. března 2016

Sport

Sport. Až asi do mých třinácti let to pro mě bylo skoro sprostý slovo. Přišly počítačový hry a všechno ostatní šlo dost ke dnu. Pak ale přišly první holky a já pochopil, že virtuálními výkony je asi neoslním. A jal jsem s tím něco udělat.

Začátky byly krušné, a jelikož jsem ještě ke všemu dost nešika, začal jsem alespoň jezdit na kole. Tam toho moc pokazit ani nemůžete. Byl to taky jeden z mála fyzických úkonů, který jsem byl schopen dobrovolně trpět. Jedno léto jsem se skoro ani nepřepravoval jinak. Pak jsem k tomu zkoušel přidat ještě běhaní, protože bylo - a stále je, jednoduše fenoménem. Kdo neběhá, neexistuje. Ale zkrátka v tom nevidím ten vyšší smysl, který tomu spousta lidí připisuje. Pořád jsem ale sportoval kvůli někomu. Abych se líbil ostatním.

Byla to dost velká blbost.

Teprve loni jsem začal něco dělat čistě kvůli sobě. Je to skvělej pocit. A tohle píšu proto, abyste to jednoduše udělali taky.

Stejně jako dělat něco, co vás nebaví, je k ničemu, stejný je to i v případě, že neděláte lautr nic. Co k ničemu, je to, když to řekneme kulantně, dost na piču. Buďme k sobě rovní. Pohyb člověk potřebuje, je to přirozená věc. Co na tom, že nás společnost několik desítek let zpracovává jen do líných konzumentů. Nenechte se.

Já třeba nikdy moc nepochopil posilování na strojích. Tahání činek mě nebavilo, raději jsem vždycky cvičil s vlastním tělem. Ale s tím toho tolik nevymyslíte. Kliky, sedy-lehy, dřepy a jejich různý variace. Tam někde ten výčet končí. Až když mě kamarád někdy v říjnu dotáhl do posilovny na cvičení s TRX, jsem prozřel. Ono vážně jde posilovat celý tělo i bez těžkopádných strojů. A to pouze s pomocí dvojice na pohled směšných provázků, do kterých během cvičení provléknete úplně všechny své končetiny. TRX není nic jiného než závěsný systém, se kterým cvičíte. Dá se v něm dělat všechno možné i nemožné. Však koukněte na video.


Začalo mě to neskutečně bavit, chodil jsem každý týden v úterý. Trenér Honza byl pro mě prvním "telocvikářem", který neměl IQ na úrovni pokojové teploty. Cvičení mě bavilo, na lekce jsem se vysloveně těšil. Bohužel, jak už to bývá, nic netrvá věčně. Kámoš se mnou přestal na lekce chodit, protože začal pracovat v korporátu od devíti do pěti a já únorem počínaje dostal ve škole rozvrh, se kterým už úterní lekci nestíhám ani omylem.

Nicméně nevzdal jsem se a TRX si pořídil domů. Měl jsem skoro až dětskou radost, když se mi jej podařilo koupit v Lidlu za necelé pětikilo. Jen tak pro představu - originál TRX™ stojí nejméně čtyři tisíce, kopie pak pořídíte zhruba kolem dvanácti stovek a níž. I proto to byl vynikající kup. Velkou výhodou tohohle závěsného systému je i fakt, že na cvičení nepotřebujete kdovíjaký prostor. A pokud docvičíte, vše můžete jednoduše sbalit.

Začnetě taky něco dělat. Základem je se na něco upnout. Pro něco se nadchnout. Mít nějakou osobní blbost, na kterou se budete těšit. Život sice smysl nedává, ale proč se necítit aspoň dobře? 

pondělí 8. února 2016

Odraz v kouřovym skle

Je skoro jaro, ale já žádný světlý vyhlídky nevidim. V duši mám ještě zimu a pěkně temnou. Poslední měsíc byl takovým ztělěsněním odříkávání. Přišlo moje první zkouškový na vysoký škole a já se měl co ohánět, abych všechno úspěšně dokončil. Zříkal jsem se všech a všeho. Nejsem moc studijní typ a už vůbec neumím hospodařit s časem, takže si asi dovedete představit, jak to dopadlo. Nicméně, není všem dnům konec. Zkouškový skončilo a já (ač jsem v to moc nedoufal), úspěšně složil všechny zkoušky (a že jich bylo!).

Ale moje nálada jakoby zmrzla. Nevím, zda je to aktuálním ospalým počasím nebo všemi událostmi, co se kolem ději... Jako bych uvíznul na jednom místě. V ničem teď nevidim moc smysl a už vůbec nepobírám, za čím se vlastně ženu. Popravdě, hrozně mě tyhle nálady serou. Dodneška jsem nepřišel na to, kde se vlastně berou (až jsem z toho utvořil rým). Určitě je to jasnej ukazatel toho, že něco ve mně je špatně.

Jenže kde začít? Co změnit? Jak se změnit? Tolik otázek a žádný odpovědi. Mám problém vůbec cítit nějaký emoce vůči takřka čemukoliv. Můj život je teď nejasnej jak odraz v kouřovym skle. A ačkoliv bych moc rád někam vyjel a nadechnul se čerstvýho vzduchu, bojím se, že bych před těmi problémy jen utíkal.

Zkoušky mě krom stresu a spánkový deprivace dovedly ale i k poměrně zajímavým knížkám, ke kterým bych se dobrovolně asi nedostal. Jednou z nich bylo i Umlčené tělo od Roberta F. Murphyho. Zpověď amerického univerzitního profesora, který se někdy kolem padesáti dozví, že má nádor v páteři, který neúprosným tempem roste. Celou knížku tedy pobral jako dlouhodobý antropologický výzkum. Takže se dočítate o všech etapách nemoci a psychických stavech, které si on sám prožívá. Není to jednoduchý a už vůbec ne hezký čtení. Celá knížka je prošpikována odkazy na ostatní vědce a jejich poznatky, takže určitě to není knížka do postele na pár stránek před spaním.

Proč o tom ale vůbec mluvím, Murphy se v knize zmiňuje o Claude Lévi-Straussovi. Ten tvrdí, že myšlení všech lidí je veskrze stejné. Všichni máme určitou potřebu řádu a pokud v něčem řád nevidíme, musíme si jej vymyslet. Naše mysl se snaží zavést řád do všeho, co pozoruje. Hledáme řád, protože nám umožňuje předvídat a tím se vyhnout nebezpečí světa - dovoluje nám jednat ve světě, který postrádá smysl.

Jsou věci, které nám můžou tenhle řád narušit - třeba vážná nemoc. Když nic, tahle myšlenka je zatraceně silná a já myslím, že si teď nějakým tím "narušením" taky procházím. Teď ještě zjistit, co jej vlastně způsobilo :(

Zdar a sílu v tomhle období.


Anetu Langerovou považuju za jedinou výherkyni Superstar, která se dá označit jako zpěvačka. Tenhle song to jasně dokazuje. "Nebylo by tání, bez zimy..."

neděle 15. listopadu 2015

Nejvíc uděláš, když budeš držet hubu #prayforparis

Je hrozný, co se děje venku. Ta zkurvená nahodilost smrti je skoro neskutečná. Nechápu a snad ani nechci pochopit, kam tohle všechno povede. Čeho všeho jsou lidi schopný. Monstra a bubáci nežijou někde pod postelí, ale běhaj po ulicích.

Jedna z nejsilnějších fotek ze sobotní Paříže. Na transparentu stojí: Nebojíme se.

Řešit utečence je hrozně těžká otázka. Nedá se na to celé dívat tak černobíle, jak se na to u nás dívá většina. Migranti se hned nerovnají teroristi. Utíkají před stejnou válkou, které se my tolik bojíme. Na druhou stranu ano - mohou s nimi do Evropy přijít ti, ze kterých máme opravdový (a oprávněný) strach. O tom nikdo nepochybuje.

Vynášet nějaký soudy není v mojí kompetenci. Hrozně moc lidí na celou uprchlickou krizi získalo naprosto opačné a v obou případech dost extrémní názory. Zatímco jedni by šli cestou krve a genocidy, druzí rozjíždějí až přehnanou solidaritu a přemýšlí, kolik migrantů si vezmou domů. Za sebe mohu říct jen - je podle mě důležitější nejdříve zabezpečit vlastní stát než bezhlavě přijímat utečenecké davy.

Olej do ohně přilili i páteční události. Skutečně se bojím, že tohle přesně vyvolá davový masakr. A je jedno, zda někdo zabíjí muslimy nebo Francouze, bílý nebo černý... Pokud jde o nevinný lidi, vždycky je to vrah a to se pak maže nějakej rozdíl mezi teroristou a spořádaným občanem. Terorismus je o pár magorech, co naběhnou do lidí s kalašnikovem, odpálí se v koncertní hale... Nemají lidi ani techniku, aby s někým bojovali přímo. Chtějí vyvolat bordel, chaos, davový šílenství, který v tom nejlepším případě vyústí v to, že se postřílíme mezi sebou.

Nenechte se vyprovokovat. I když pořád jsme v relativním bezpečí naší český kotliny, kde se toho víc nakecá než skutečně udělá (včetně všech těch falešných modliteb pro Paříž), vždycky může někomu z nás rupnout v bedně. A toho pak budeme všichni litovat.

A ačkoliv jsou aktuální události sebevíc hrozné a každý se hned má ke slovu, nejlepší je prostě držet hubu. Tak uctíte celou tuhle tragédii úplně nejvíc.

pondělí 12. října 2015

Moje mise

Když jsem se někdy ve školce dozvěděl o smrti, Země se pro mě v ten moment skoro přestala otáčet. Nemohl jsem si to připustit. Ostatní děcka běhali po hřišti a já kdesi seděl a přemýšlel o tom, proč všechno živé musí jednou umřít. Ani jsem si to nepřipouštěl. Vždyť jsem nesmrtelný, vždyť mě se to netýká. A netýká se to nejenom mě, ale i celé mé širší rodiny. Až tak dobrosrdečný jsem byl.

Možná jste to měli podobně. Možná ne. 

Pravdou je, že smrti se bojím prakticky dodnes. Stačí jen trocha nepozornosti a už se mi zase vkrádá do mysli. Nejnebezpečnější jsou osamělé chvilky v posteli. Ještě lépe, pokud se zrovna chystáte usnout. Je to mrcha. Ale nebojím se jí jako takové. Nebojím se toho okamžiku samotného a zda to bude bolet nebo ne. Daleko více mě až donedávna znepokojovalo to, že po ní dost možná nic nepřijde. Že prostě konec šmitec. Zatmívačka jako ve filmu a závěrečné titulky. 

A co mě děsí víc než smrt je fakt, že až to všechno přijde, tak si uvědomím, že jsem ten svůj vymezený čas tady promarnil, že jsem tu po sobě nic nenechal a že to celé bylo prakticky k ničemu. Život beru jako takovou svojí misi, která jen čeká na splnění. Zkrátka a dobře, bojím se toho, že až dospěji k tomu tolik diskutovanému závěru, tak uvidím palcovými titulky nápis MISSION FAILED. Však to všichni dobře znáte z her. 

Smrt je ale kurva, která si nevybírá. Už mnoho lidí sebrala a nenechala je ani pořádně svoji misi dokončit. Bolí mě každý sebraný život, který mohl ještě pěkných pár let tepat dál. Život je všechno, jen ne hra podle pravidel. A smrt? Jestli je to opravdu jediná spravedlnost na tomto světě, jak mnozí se zvykem tvrdí, tak je sakra nespravedlivá. 

Jak bylo psáno výše, bolí mě každá ztráta. Každá nedokončená životní mise. O to víc u lidí, které jsem nějakým způsobem znal. Pokud tohle čtou, ví moc dobře, koho se to týká. 

Není to bohužel tak dávno, co tragicky zahynula Apačka. Hudební kritička a především manželka Lukáše Grygara. Což byl člověk, jehož texty jsem hltal dlouhá léta skrze herní časopis Level. I tomhle mnou zarezenovalo, ač jsem ani jednoho osobně neznal. Lukáš zpětně na svůj blog poměrně nedávno vyvěsil post, z jehož čtení doslova mrazí. Myslím, že málokdo dokáže vylíčit tu beznaděj a bolest, kterou to s sebou jistě nese.

I když to nejspíš nečte - upřímnou soustrast, Lukáši. 

pátek 25. září 2015

Složitej jednoduchej člověk

Událo se toho hrozně moc. Rozjetej vlak jménem život uháněl jako japonskej šikanzen. A na tenhle blog už nezbylo tolik času, kolik by si zasluhoval.

I když je to možná škoda, protože je to takový moje dítě. Je rozhodně super pozorovat ty pokroky, co jsem za těch pět let udělal. Ano, tomuhle plátku, ať už si o něm myslíte cokoliv - bude prvního listopadu přesně pět let.

Pět let je dlouhá doba. Když čtu své nejstarší řádky zpětně, snad si i říkám, že bych to celé nejraději smazal, zmuchlal, utopil kdesi ve stokách internetu. Ale ne. Ne. Třikrát ne. Psaní blogu je skvělá sebereflexe. Aspoň pak vidíte, co všechno se za ty roky změnilo. A že se toho změnilo skutečně hodně. Já z malýho píva, co píše svoje výlevy na internet, jsem dospěl. Alespoň teda papírově.

Takže jsem zpátky? To je složitá otázka. Nerad slibuji něco dopředu, o čem nevím, jak se na to budu dívat zítra. Ale ano, neplánuji na tenhle svůj prostor zanevřít.

Jsem složitej jednoduchej člověk a tak je to i s tímhle blogem. Na závěr bych si dovolil jednu fotku z osobního alba. Letošní dovolená v Černobylu. Mám v plánu o tom ještě napsat kratší článek, ale nejdřív se o tohle dobrodružství podělím s kamarády.


Mějte se.


Napadlo mě ještě udělat takový hokus pokus a články začít i namlouvat. Je to jen experiment. Ale aspoň si vyzkouším, zda se to vůbec dobře čte. Takže tento článek si můžete i poslechnout :). Připomínky do komentářů!

pondělí 30. března 2015

Central Kladno aneb Bůh bydlí v nákupních centrech

Protože bydlím nedaleko Kladna, nemohlo mi uniknout, že se zde před několika dny otevírala nová Mecca všech "shopaholiců" - Central Kladno. To bylo ostatně ve výstavbě hned několik let a nechybělo ani hodně kontroverzní bourání objektů v přilehlém okolí, aby se ustoupilo molochu za 1,5 miliardy. A to včetně jedné historické budovy, kterých je na Kladně podobně, jako počet bílých na hlavní třídě po setmění. Nechyběl ani bombastický otevírací ceremoniál včetně nesmrtelného Petra Jandy s kapelou Olympic a šílené davy, připomínající spíše splašené stádo než dospělé lidi. Pro představu si pusťte toto poměrně bizarní video.


Ale Central Kladno není přímo tím, o čem bych tu chtěl mluvit. Spíš mě celý tenhle povyk donutil trochu popřemýšlet.

Víte, Čechy jsou možná jedním z nejvíce ateistických států vůbec, neznamená to však, že by tu lidé nevěřili. Věří, jen se víra přesunula z kostelů jinam. A protože každá správná víra má krom svých věřících i své svatostánky, čím dál častěji mám pocit, že pro leckoho jsou těmi svatostánky právě obchoďáky, megaslomanská nákupní centra a obchody všeho druhu.

Jak jinak si totiž vysvětlit to šílenství kolem? Občas mi zůstává rozum stát nad tím, kolika pocitů a činů jsou lidi schopni právě kvůli těmto stavbám. A nejsou to jen davy důchodců čekající před sedmou ranní na otevření super/hyper/mega marketu. Ne. Tohle je víra, která může být vlastní všem. Bez rozdílu věku, rasy nebo společenského postavení. I když je tak nějak zažité, že se nechá zviklat spíše nižší a nižší střední třída. Ale to ostatně majitelé všech významných obchodů vědí a záměrně na tyto lidi cílí prostřednictvím svých "svatých textů" - letáků.

Někdy až mrazí z toho, co jsou lidi schopní udělat pro blbou slevu. Nemám rád konzumní společnost a podobné "sekty". Zároveň ani nehlásám, že bychom se měli vrátit zpátky na stromy, živit se lovem a uznávat jen oblečení, co nám vydrží celý život. Ne. To je další a naprosto opačný extrém. Kapitalismus je ze všech systémů (a že jsme si jich vyzkoušeli!) patrně ten nejlépe fungující. A je tedy nanejvýš mrzuté, že cokoliv takto věřící lidé provádějí, dělají zcela svobodně. Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Život je komedie.