středa 9. března 2016

Sport

Sport. Až asi do mých třinácti let to pro mě bylo skoro sprostý slovo. Přišly počítačový hry a všechno ostatní šlo dost ke dnu. Pak ale přišly první holky a já pochopil, že virtuálními výkony je asi neoslním. A jal jsem s tím něco udělat.

Začátky byly krušné, a jelikož jsem ještě ke všemu dost nešika, začal jsem alespoň jezdit na kole. Tam toho moc pokazit ani nemůžete. Byl to taky jeden z mála fyzických úkonů, který jsem byl schopen dobrovolně trpět. Jedno léto jsem se skoro ani nepřepravoval jinak. Pak jsem k tomu zkoušel přidat ještě běhaní, protože bylo - a stále je, jednoduše fenoménem. Kdo neběhá, neexistuje. Ale zkrátka v tom nevidím ten vyšší smysl, který tomu spousta lidí připisuje. Pořád jsem ale sportoval kvůli někomu. Abych se líbil ostatním.

Byla to dost velká blbost.

Teprve loni jsem začal něco dělat čistě kvůli sobě. Je to skvělej pocit. A tohle píšu proto, abyste to jednoduše udělali taky.

Stejně jako dělat něco, co vás nebaví, je k ničemu, stejný je to i v případě, že neděláte lautr nic. Co k ničemu, je to, když to řekneme kulantně, dost na piču. Buďme k sobě rovní. Pohyb člověk potřebuje, je to přirozená věc. Co na tom, že nás společnost několik desítek let zpracovává jen do líných konzumentů. Nenechte se.

Já třeba nikdy moc nepochopil posilování na strojích. Tahání činek mě nebavilo, raději jsem vždycky cvičil s vlastním tělem. Ale s tím toho tolik nevymyslíte. Kliky, sedy-lehy, dřepy a jejich různý variace. Tam někde ten výčet končí. Až když mě kamarád někdy v říjnu dotáhl do posilovny na cvičení s TRX, jsem prozřel. Ono vážně jde posilovat celý tělo i bez těžkopádných strojů. A to pouze s pomocí dvojice na pohled směšných provázků, do kterých během cvičení provléknete úplně všechny své končetiny. TRX není nic jiného než závěsný systém, se kterým cvičíte. Dá se v něm dělat všechno možné i nemožné. Však koukněte na video.


Začalo mě to neskutečně bavit, chodil jsem každý týden v úterý. Trenér Honza byl pro mě prvním "telocvikářem", který neměl IQ na úrovni pokojové teploty. Cvičení mě bavilo, na lekce jsem se vysloveně těšil. Bohužel, jak už to bývá, nic netrvá věčně. Kámoš se mnou přestal na lekce chodit, protože začal pracovat v korporátu od devíti do pěti a já únorem počínaje dostal ve škole rozvrh, se kterým už úterní lekci nestíhám ani omylem.

Nicméně nevzdal jsem se a TRX si pořídil domů. Měl jsem skoro až dětskou radost, když se mi jej podařilo koupit v Lidlu za necelé pětikilo. Jen tak pro představu - originál TRX™ stojí nejméně čtyři tisíce, kopie pak pořídíte zhruba kolem dvanácti stovek a níž. I proto to byl vynikající kup. Velkou výhodou tohohle závěsného systému je i fakt, že na cvičení nepotřebujete kdovíjaký prostor. A pokud docvičíte, vše můžete jednoduše sbalit.

Začnetě taky něco dělat. Základem je se na něco upnout. Pro něco se nadchnout. Mít nějakou osobní blbost, na kterou se budete těšit. Život sice smysl nedává, ale proč se necítit aspoň dobře? 

pondělí 8. února 2016

Odraz v kouřovym skle

Je skoro jaro, ale já žádný světlý vyhlídky nevidim. V duši mám ještě zimu a pěkně temnou. Poslední měsíc byl takovým ztělěsněním odříkávání. Přišlo moje první zkouškový na vysoký škole a já se měl co ohánět, abych všechno úspěšně dokončil. Zříkal jsem se všech a všeho. Nejsem moc studijní typ a už vůbec neumím hospodařit s časem, takže si asi dovedete představit, jak to dopadlo. Nicméně, není všem dnům konec. Zkouškový skončilo a já (ač jsem v to moc nedoufal), úspěšně složil všechny zkoušky (a že jich bylo!).

Ale moje nálada jakoby zmrzla. Nevím, zda je to aktuálním ospalým počasím nebo všemi událostmi, co se kolem ději... Jako bych uvíznul na jednom místě. V ničem teď nevidim moc smysl a už vůbec nepobírám, za čím se vlastně ženu. Popravdě, hrozně mě tyhle nálady serou. Dodneška jsem nepřišel na to, kde se vlastně berou (až jsem z toho utvořil rým). Určitě je to jasnej ukazatel toho, že něco ve mně je špatně.

Jenže kde začít? Co změnit? Jak se změnit? Tolik otázek a žádný odpovědi. Mám problém vůbec cítit nějaký emoce vůči takřka čemukoliv. Můj život je teď nejasnej jak odraz v kouřovym skle. A ačkoliv bych moc rád někam vyjel a nadechnul se čerstvýho vzduchu, bojím se, že bych před těmi problémy jen utíkal.

Zkoušky mě krom stresu a spánkový deprivace dovedly ale i k poměrně zajímavým knížkám, ke kterým bych se dobrovolně asi nedostal. Jednou z nich bylo i Umlčené tělo od Roberta F. Murphyho. Zpověď amerického univerzitního profesora, který se někdy kolem padesáti dozví, že má nádor v páteři, který neúprosným tempem roste. Celou knížku tedy pobral jako dlouhodobý antropologický výzkum. Takže se dočítate o všech etapách nemoci a psychických stavech, které si on sám prožívá. Není to jednoduchý a už vůbec ne hezký čtení. Celá knížka je prošpikována odkazy na ostatní vědce a jejich poznatky, takže určitě to není knížka do postele na pár stránek před spaním.

Proč o tom ale vůbec mluvím, Murphy se v knize zmiňuje o Claude Lévi-Straussovi. Ten tvrdí, že myšlení všech lidí je veskrze stejné. Všichni máme určitou potřebu řádu a pokud v něčem řád nevidíme, musíme si jej vymyslet. Naše mysl se snaží zavést řád do všeho, co pozoruje. Hledáme řád, protože nám umožňuje předvídat a tím se vyhnout nebezpečí světa - dovoluje nám jednat ve světě, který postrádá smysl.

Jsou věci, které nám můžou tenhle řád narušit - třeba vážná nemoc. Když nic, tahle myšlenka je zatraceně silná a já myslím, že si teď nějakým tím "narušením" taky procházím. Teď ještě zjistit, co jej vlastně způsobilo :(

Zdar a sílu v tomhle období.


Anetu Langerovou považuju za jedinou výherkyni Superstar, která se dá označit jako zpěvačka. Tenhle song to jasně dokazuje. "Nebylo by tání, bez zimy..."

neděle 15. listopadu 2015

Nejvíc uděláš, když budeš držet hubu #prayforparis

Je hrozný, co se děje venku. Ta zkurvená nahodilost smrti je skoro neskutečná. Nechápu a snad ani nechci pochopit, kam tohle všechno povede. Čeho všeho jsou lidi schopný. Monstra a bubáci nežijou někde pod postelí, ale běhaj po ulicích.

Jedna z nejsilnějších fotek ze sobotní Paříže. Na transparentu stojí: Nebojíme se.

Řešit utečence je hrozně těžká otázka. Nedá se na to celé dívat tak černobíle, jak se na to u nás dívá většina. Migranti se hned nerovnají teroristi. Utíkají před stejnou válkou, které se my tolik bojíme. Na druhou stranu ano - mohou s nimi do Evropy přijít ti, ze kterých máme opravdový (a oprávněný) strach. O tom nikdo nepochybuje.

Vynášet nějaký soudy není v mojí kompetenci. Hrozně moc lidí na celou uprchlickou krizi získalo naprosto opačné a v obou případech dost extrémní názory. Zatímco jedni by šli cestou krve a genocidy, druzí rozjíždějí až přehnanou solidaritu a přemýšlí, kolik migrantů si vezmou domů. Za sebe mohu říct jen - je podle mě důležitější nejdříve zabezpečit vlastní stát než bezhlavě přijímat utečenecké davy.

Olej do ohně přilili i páteční události. Skutečně se bojím, že tohle přesně vyvolá davový masakr. A je jedno, zda někdo zabíjí muslimy nebo Francouze, bílý nebo černý... Pokud jde o nevinný lidi, vždycky je to vrah a to se pak maže nějakej rozdíl mezi teroristou a spořádaným občanem. Terorismus je o pár magorech, co naběhnou do lidí s kalašnikovem, odpálí se v koncertní hale... Nemají lidi ani techniku, aby s někým bojovali přímo. Chtějí vyvolat bordel, chaos, davový šílenství, který v tom nejlepším případě vyústí v to, že se postřílíme mezi sebou.

Nenechte se vyprovokovat. I když pořád jsme v relativním bezpečí naší český kotliny, kde se toho víc nakecá než skutečně udělá (včetně všech těch falešných modliteb pro Paříž), vždycky může někomu z nás rupnout v bedně. A toho pak budeme všichni litovat.

A ačkoliv jsou aktuální události sebevíc hrozné a každý se hned má ke slovu, nejlepší je prostě držet hubu. Tak uctíte celou tuhle tragédii úplně nejvíc.

pondělí 12. října 2015

Moje mise

Když jsem se někdy ve školce dozvěděl o smrti, Země se pro mě v ten moment skoro přestala otáčet. Nemohl jsem si to připustit. Ostatní děcka běhali po hřišti a já kdesi seděl a přemýšlel o tom, proč všechno živé musí jednou umřít. Ani jsem si to nepřipouštěl. Vždyť jsem nesmrtelný, vždyť mě se to netýká. A netýká se to nejenom mě, ale i celé mé širší rodiny. Až tak dobrosrdečný jsem byl.

Možná jste to měli podobně. Možná ne. 

Pravdou je, že smrti se bojím prakticky dodnes. Stačí jen trocha nepozornosti a už se mi zase vkrádá do mysli. Nejnebezpečnější jsou osamělé chvilky v posteli. Ještě lépe, pokud se zrovna chystáte usnout. Je to mrcha. Ale nebojím se jí jako takové. Nebojím se toho okamžiku samotného a zda to bude bolet nebo ne. Daleko více mě až donedávna znepokojovalo to, že po ní dost možná nic nepřijde. Že prostě konec šmitec. Zatmívačka jako ve filmu a závěrečné titulky. 

A co mě děsí víc než smrt je fakt, že až to všechno přijde, tak si uvědomím, že jsem ten svůj vymezený čas tady promarnil, že jsem tu po sobě nic nenechal a že to celé bylo prakticky k ničemu. Život beru jako takovou svojí misi, která jen čeká na splnění. Zkrátka a dobře, bojím se toho, že až dospěji k tomu tolik diskutovanému závěru, tak uvidím palcovými titulky nápis MISSION FAILED. Však to všichni dobře znáte z her. 

Smrt je ale kurva, která si nevybírá. Už mnoho lidí sebrala a nenechala je ani pořádně svoji misi dokončit. Bolí mě každý sebraný život, který mohl ještě pěkných pár let tepat dál. Život je všechno, jen ne hra podle pravidel. A smrt? Jestli je to opravdu jediná spravedlnost na tomto světě, jak mnozí se zvykem tvrdí, tak je sakra nespravedlivá. 

Jak bylo psáno výše, bolí mě každá ztráta. Každá nedokončená životní mise. O to víc u lidí, které jsem nějakým způsobem znal. Pokud tohle čtou, ví moc dobře, koho se to týká. 

Není to bohužel tak dávno, co tragicky zahynula Apačka. Hudební kritička a především manželka Lukáše Grygara. Což byl člověk, jehož texty jsem hltal dlouhá léta skrze herní časopis Level. I tomhle mnou zarezenovalo, ač jsem ani jednoho osobně neznal. Lukáš zpětně na svůj blog poměrně nedávno vyvěsil post, z jehož čtení doslova mrazí. Myslím, že málokdo dokáže vylíčit tu beznaděj a bolest, kterou to s sebou jistě nese.

I když to nejspíš nečte - upřímnou soustrast, Lukáši. 

pátek 25. září 2015

Složitej jednoduchej člověk

Událo se toho hrozně moc. Rozjetej vlak jménem život uháněl jako japonskej šikanzen. A na tenhle blog už nezbylo tolik času, kolik by si zasluhoval.

I když je to možná škoda, protože je to takový moje dítě. Je rozhodně super pozorovat ty pokroky, co jsem za těch pět let udělal. Ano, tomuhle plátku, ať už si o něm myslíte cokoliv - bude prvního listopadu přesně pět let.

Pět let je dlouhá doba. Když čtu své nejstarší řádky zpětně, snad si i říkám, že bych to celé nejraději smazal, zmuchlal, utopil kdesi ve stokách internetu. Ale ne. Ne. Třikrát ne. Psaní blogu je skvělá sebereflexe. Aspoň pak vidíte, co všechno se za ty roky změnilo. A že se toho změnilo skutečně hodně. Já z malýho píva, co píše svoje výlevy na internet, jsem dospěl. Alespoň teda papírově.

Takže jsem zpátky? To je složitá otázka. Nerad slibuji něco dopředu, o čem nevím, jak se na to budu dívat zítra. Ale ano, neplánuji na tenhle svůj prostor zanevřít.

Jsem složitej jednoduchej člověk a tak je to i s tímhle blogem. Na závěr bych si dovolil jednu fotku z osobního alba. Letošní dovolená v Černobylu. Mám v plánu o tom ještě napsat kratší článek, ale nejdřív se o tohle dobrodružství podělím s kamarády.


Mějte se.


Napadlo mě ještě udělat takový hokus pokus a články začít i namlouvat. Je to jen experiment. Ale aspoň si vyzkouším, zda se to vůbec dobře čte. Takže tento článek si můžete i poslechnout :). Připomínky do komentářů!

pondělí 30. března 2015

Central Kladno aneb Bůh bydlí v nákupních centrech

Protože bydlím nedaleko Kladna, nemohlo mi uniknout, že se zde před několika dny otevírala nová Mecca všech "shopaholiců" - Central Kladno. To bylo ostatně ve výstavbě hned několik let a nechybělo ani hodně kontroverzní bourání objektů v přilehlém okolí, aby se ustoupilo molochu za 1,5 miliardy. A to včetně jedné historické budovy, kterých je na Kladně podobně, jako počet bílých na hlavní třídě po setmění. Nechyběl ani bombastický otevírací ceremoniál včetně nesmrtelného Petra Jandy s kapelou Olympic a šílené davy, připomínající spíše splašené stádo než dospělé lidi. Pro představu si pusťte toto poměrně bizarní video.


Ale Central Kladno není přímo tím, o čem bych tu chtěl mluvit. Spíš mě celý tenhle povyk donutil trochu popřemýšlet.

Víte, Čechy jsou možná jedním z nejvíce ateistických států vůbec, neznamená to však, že by tu lidé nevěřili. Věří, jen se víra přesunula z kostelů jinam. A protože každá správná víra má krom svých věřících i své svatostánky, čím dál častěji mám pocit, že pro leckoho jsou těmi svatostánky právě obchoďáky, megaslomanská nákupní centra a obchody všeho druhu.

Jak jinak si totiž vysvětlit to šílenství kolem? Občas mi zůstává rozum stát nad tím, kolika pocitů a činů jsou lidi schopni právě kvůli těmto stavbám. A nejsou to jen davy důchodců čekající před sedmou ranní na otevření super/hyper/mega marketu. Ne. Tohle je víra, která může být vlastní všem. Bez rozdílu věku, rasy nebo společenského postavení. I když je tak nějak zažité, že se nechá zviklat spíše nižší a nižší střední třída. Ale to ostatně majitelé všech významných obchodů vědí a záměrně na tyto lidi cílí prostřednictvím svých "svatých textů" - letáků.

Někdy až mrazí z toho, co jsou lidi schopní udělat pro blbou slevu. Nemám rád konzumní společnost a podobné "sekty". Zároveň ani nehlásám, že bychom se měli vrátit zpátky na stromy, živit se lovem a uznávat jen oblečení, co nám vydrží celý život. Ne. To je další a naprosto opačný extrém. Kapitalismus je ze všech systémů (a že jsme si jich vyzkoušeli!) patrně ten nejlépe fungující. A je tedy nanejvýš mrzuté, že cokoliv takto věřící lidé provádějí, dělají zcela svobodně. Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Život je komedie.

čtvrtek 19. března 2015

Škola potřebuje změnu, nutně

Pomalu a jistě si odbývám posledních pár měsíců na střední škole. Tedy alespoň v to doufám. Jak mnozí s láskou vzpomínají na střední školu, já mezi ně rozhodně patřit nebudu. Možná na ta léta. Na věci, co se děly kolem. Nikoliv však na školní docházku. Proč?
 
 
Školství v Čechách je zoufalost. Odspodu hnijící objekt, se kterým nikdo neumí pořádně zacházet. Školy jsou plné zbytečných lidí, kteří měli zmizet se starým režimem. Každý se tu zajímá jen sám o sebe, ostatní jsou mu jedno. Šeď, šeď, šeď. Hlavním hnacím motorem jsou známky, které však nikdy nemůžeme pokládat do rovnosti s nějakým intelektem. Takže se tak poměrně často můžete dostávat do situací, kdy je vám vyhrožováno, že pokud nenapíšete test na danou známku, nemáte zde co dělat a podobně.
 
To je ale celé postavené na hlavu. Škola by vás měla vzdělávat, rozvíjet, nikoliv x let trýznit a ubíjet. Já sám opravdu nejsem příkladem nějakého zářného studenta, sám celý gympl bojuji s matikou, ale nenapadlo vás někdy, že když jste nuceni někam dennodenně docházet a hrozně vás to celé sere a vysává, že je asi něco špatně?
 
A všechno je to zase v lidech. A teď bych chtěl pomyslně smeknout před všemi učiteli, kteří měli otevřené oči. Kteří nebrali školu jako bojovou frontu, kde pokud včas nevystřelíte správnou odpověď, jste mrtví. Všechna čest těmto lidem.
 
Studenti nejsou roboti. Proč zadávat nesmyslné množství domácích prácí, které stejně nikdo nečte. Ono totiž není nic lepšího než ráno bojovat s dopravou, odsedět si třeba osm hodin ve škole, opět bojovat s dopravou a vzápětí přijít domů, a dalších pár hodin se věnovat nesmyslným projektům. Tudy cesta nevede.
 
Škola by z vás podle mě neměla dělat chodící encyklopedie. Navíc se všemi těmi informacemi a termíny, které jsou vám vzápětí naprosto k ničemu. Ne. Škola by vás měla naučit pracovat se získanými informacemi, vytvářet si vlastní názor, správně argumentovat a když něco nevím, umět si to dohledat.
 
Těžko říct, zda se u nás něco změní, až vymřou všichni dinosauři, kteří školy dodnes okupují. Dost možná přijdou další. Ona to totiž asi není úplně otázka věku.
 
A proč tohle celé vlastně píšu? Krom toho všeho, podal jsem si přihlášku na peďák. Takže pokud se tam dostanu, bude to celé ještě hodně zajímavé. Ironie, co?